VALENTO
(VALDA)
Plemeno: anglický plnokrevník (A1/1)
Datum narození: 7. 3. 1974
Místo narození: Hřebčín Albertovec, ČR
Datum úmrtí: 14. 2. 2003, na Slapech
Pohlaví: valach (kastrován v šesti letech)
Rodiče: matka - Varieta (A1/1)
otec - Spalato (A1/1)
Barva: hnědák s hvězdičkou a třemi bílými spěnkami
Datum příchodu k nám: 4. 12. 1992, do Smilovic, z Jezdeckého klubu Praha, Tuchoměřice
Povahové vlastnosti a minulost:
Valdu jsme dostaly na dožití, když jsme se s naším prvním koněm Radúzem stěhovaly z Prahy na vesnici (do Smilovic u Kutné Hory). Tehdy mu bylo 19 let. Braly jsme si ho jako přítele a kamaráda pro Radúze. I když si první měsíc vůbec nerozuměli (měli zcela odlišné povahy a osudy) po čase se velice skamarádili a byli nerozlučnými partnery až do Radúzovy smrti, kterou Valda nesl velice těžce. Dokonce asi poslední čtyři roky bydleli bez problému ve společném velkém boxu!
Valento jako dvouletý běhal jednu sezónu rovinné dostihy, bez větších úspěchů – nebavilo ho to, byl rozený skokan. Do parkurového skákání byl také ve třech letech přeřazen a dosáhl v něm maximálních úspěchů. Dostal se až ke stupni parkuru „T“ (skoky do 180 cm výšky), nejvyšší náročnost. Byl v jezdeckém světě velmi slavný a známý, parkuroví jezdci starší generace se na něj dodnes pamatují a uznávají ho jako „velkého skokana“. Dokonce byl nominován na olympiádu v USA, na kterou bohužel čeští koně a spolu s nimi ani čeští sportovci, tenkrát z Československé socialistické republiky nemohli odjet. Takové úspěchy má i v dnešní době jen málokterý kůň. Valdovým jezdcem byl známý parkurový jezdec p. Luboš Vondráček, dnes majitel hřebčína Albertovec, který se mu postaral o důstojné dožití u nás, protože si ho velmi vážil. Valda chodil parkury od tří do sedmnácti let. Poté se u něho začaly projevovat neduhy stáří a v jezdeckém oddílu už neměl využití, pravděpodobně by skončil na jatkách, kdyby nad ním pan Vondráček nedržel ochrannou ruku a nedonutil nakonec vedení oddílu, aby nám ho věnovalo. Po celou dobu, co byl pak Valda u nás, se o něho zajímal, navštěvoval ho a ze Smilovic na Slapy ho převážel osobně vlastním přívěsem, přestože je velmi zaneprázdněný člověk.
Když k nám Valda přišel, byl sice v dobré výživné kondici, ale byl smutný, měl problémy s nohama (artrózu, záněty šlach), ale asi po roce se dal do pořádku jak psychicky, tak fyzicky a stále nám dokazoval, že ještě rozhodně nepatří do „starého železa“. Byl velice mazlivý, hodný, ale pod sedlem byl velmi temperamentní. Na jízdárně chodil v klidu a dobře, ale na vyjížďkách v terénu byl vhodný pouze pro velmi zkušeného jezdce. Strašně rád a rychle běhal, a to ho často posedlo kdekoli, i ve velmi náročném terénu. Valda chodil aktivně pod sedlem do svých 28 let, rozdával radost a své zkušenosti nejen nám, ale i našim přátelům a dětem, co u nás jezdili ve Smilovicích a dosyta si užíval každý den svého života u nás. Byl na nás velice psychicky závislý, když jsme odjely na týden na dovolenou, dostal (i přes veškerou péči našich přátel) srdeční infarkt, který přežil jen díky tomu, že jsme se vrátily včas. Kdykoli byl nemocný, pomáhalo mu víc než léky to, že jsme s ním, často jsme musely, když mu bylo zle, spát s ním ve stáji a dodávat mu energii a chuť bojovat.
Přestěhování na Slapy zvládl Valda i přes svůj vysoký věk (28 let) velmi dobře, protože věděl, že jsme s ním a neopustíme ho. Několik měsíců si to tady naplno užíval. V únoru roku 2003 ho ale čas už skutečně dohonil. Valda onemocněl častou nemocí starých koní, částečně se mu ucpal jícen, nebyl už schopen přijímat potravu, navíc ho začaly bolet nohy a selhávalo mu už tak slabé srdce. Po čtrnáctidenním bezúspěšném léčení jsme ho po dohodě s veterinářem ve stáji uspaly. Po deseti nádherných letech, které jsme s ním prožily, a po všem, co nám i jezdeckému světu dal to bylo velmi těžké a bolestné rozhodnutí. Nikdy na něj nezapomeneme, vždycky ho budeme milovat, jako on miloval nás a vážit si ho. Takový kůň už na světě nebude…..