- stránka věnovaná koním a parkurovému skákání
Hledat
Navigace: tomas.hrbacek5 > Parkurové skákání

Parkurové skákání

Parkurové skákání na vrcholové úrovni je disciplína vyžadující maximální obratnost a odvahu jak od jezdce, tak od koně. Na druhé straně jsou parkury na nižší úrovni sportem, který zvládne většina jezdců, a skákání by mělo být běžnou součástí základního výcviku. Je to jediný sport, ve kterém na Olympijských hrách soutěží muži a ženy dohromady.

Základní údaje

Skoková soutěž je soutěží, při které se za různých podmínek prověřuje dvojice jezdce a koně na parkuru s překážkami. Tyto soutěže mají prokázat klid, sílu a dovednost koně při skákání a jezdecké schopnosti jezdce (Skoková pravidla ČJF, článek 200 písm. a).

Skáče se na ohrazeném kolbišti - dle článku 201 pravidel: V halách musí mít kolbiště minimální rozměry 1200 metrů čtverečních s minimální délkou krátké strany 20 m. Otevřená kolbiště musí mít minimální velikost 4000 metrů s minimální délkou krátké strany 50 m.

Typy překážek: výškové, výško-šířkové, šířkové, přírodní profily (vodní příkop)

Stupeň obtížnosti soutěží je dán rozměry a technickou náročností - počet překážek, rychlost, obraty, kombinace, řady, profily. Existuje několik stupňů obtížnosti od ZZ (80 cm) po TT (160 cm). Soutěže se dále dělí podle kategorií jezdců a věku koní, existuje řada divácky atraktivních soutěží (štafety, zrcadlové skákání, mini-maxi).
Ve skocích mohutnosti se skáče zeď o výšce přesahující dva metry. V listopadu minulého roku překonal zeď o výšce 2,12 m na mezinárodních závodech ve Stockholmu 27letý Robert Whitacker. Mistr světa v parkurovém skákání Franke Sloothaak překonal v roce 1991 s Leonardem zeď o výšce 2,28 m. Dosud nepokořený rekord ve skoku do výšky drží kpt. Alberton Larraguibel na koni Huaso, kteří v roce 1949 překonali 2,47 m.

Malý výlet do historie

Přestože je parkurové skákání velice rozšířeným, prakticky masovým sportem, je to relativně mladá jezdecká disciplína. Na rozdíl od drezury, která má za sebou stovky a tisíce let základních poznatků, skokové ježdění se o takovou tradici nemůže opřít. Bezpochyby se malé skoky na koních překonávaly vždycky, později i větší, ale původní jezdecký styl koním příliš nesvědčil. Jezdecké armádní školy v Pinerolo a Tor di Quinto v Itálii, stejně jako francouzská škola v Saumuru a Španělská škola ve Vídni upřednostňovaly z bezpečnostních důvodů při skákání „těžký sed" (což je vidět na starých malbách) a dlouhé třmeny.

Akrobaté v sedle

Především armádní jezdci v překonávání překážek spatřovali výzvu - kdo by nechtěl skákat výš a dál? Zvláště před dámami nestačilo skákat přes nějaká prkna, ale přes auta, přes stoly, zdi, kočáry nebo dokonce přes koně. Ani jezdkyně nehodlaly zůstat stranou. Americký rekord v dámském sedle pokořila před druhou světovou válkou dvaapadesátiletá paní Stace, která překonala výšku 1,98 m.
Nepřiměřené riskování v kavaleriích však vyvolalo nevoli a italský parlament dokonce důstojníkům zakázal účast na honebních jízdách. Úrazů bylo tolik, že už nešlo tuto situaci dále tolerovat, protože doslova decimovaly armádu. Nehody způsoboval nevhodný sed - tím, že se jezdci nad skokem zakláněli, kůň neměl možnost zvednout zadní nohy.

Parkurové skákání-Federico CaprilliSkutečné skákání začalo až se zavedením lehkého sedu, při kterém jezdec neruší rovnováhu koně nad skokem. Všeobecně se jeho „objev" přičítá kpt. Federico Caprillimu, který působil v jezdeckých školách kavalerie v Pinerollo a Tor di Quinto. V roce 1902 v Turinu tímto stylem dokázal překonat skok o výšce 2,08 m a skok do dálky 7,40 m. Nicméně měl ve svém převratném sedu nad skokem teoretické předchůdce již v roce 1842 v nadporučíkovi Karlu Kegelovi a v jezdecké škole kavalerie v Hannoveru v letech 1887-1889 trenérovi Freiherr von Fuchs-Nordhoffovi. Těžko lze dnes odhadnout, zda se Caprilli nechal inspirovat nejen zmíněnými pány nebo „opičím sedem" legendárního amerického žokeje Sloana či podobnými myšlenkami maďarského grófa Dénes Szecheny, jehož práce vyšla v italském překladu v Milánu již v roce 1873. V každém případě Caprilli uvedl lehký sed do praxe v armádním ježdění. Přijetí a rozšíření tohoto stylu však nebylo jednoduché, trvalo téměř dvacet let.
Od něj byl také odvozen německý styl nazývaný K-S skokový styl (Kavallerieschule Springstil), který vedle lehkého sedu spočíval v drezurní přípravě umožňující rozvoj síly zádě pro posun a odraz.

Proč začali Angličané skákat na koních?

V Anglii až do osmnáctého století, kdy začal platit zákon o ohrazování zemědělské půdy, nebyla potřeba skákat větší překážky, protože prostě žádné nebyly. Zavedení zákona o ohrazování přineslo novou výzvu především pro honební jezdce. Krajina byla protkána ploty a zídkami, protože obecní půda byla rozdělena mezi bohaté statkáře. To znamenalo, že ti, kteří se chtěli oddávat své zálibě, potřebovali koně, kteří dobře skákali.

Francouzi soutěžili při v jízdách přes překážky v terénu, což však nebylo divácky příliš atraktivní, protože na skoky v terénu prostě nebylo vidět a doprovázet je nebylo možné.
Pravděpodobně první soutěž ve skocích se konala v roce 1865 na přehlídce koní v Leinster Lawn v Dublinu, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. Cílem bylo testování honebních koní. O skutečném parkurovém skákání se dalo hovořit o rok později. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek.
O tom, jak krátkou historii má parkurové skákání, svědčí i letopočet prvního mistrovství Evropy - 1957 v Rotterdamu nebo mistrovství světa v roce 1953 v Paříži. Také pravidla skokových soutěží byla až do založení FEI v roce 1921 nejednotná.

Překážky do ohrad

Netrvalo dlouho a Francouzi si uvědomili, že když přenesou soutěže na uzavřená kolbiště, diváci je budou moci lépe sledovat. Parkurové skákání se díky tomu stalo velice oblíbeným sportem. V roce 1945 ve White City v Londýně se o další rozvoj disciplíny postaral plukovník Mike Ansell a nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell zařadil do parkuru barevné klády, výplně překážek i květinovou výzdobu. O deset let později se parkurové soutěže objevily v televizi. Stejné prostředí, srozumitelnost disciplíny, osobnosti, příznivé prostředí pro natáčení přenosů z parkurového skákání učinily mediálně atraktivní podívanou, což vneslo do tohoto sportu peníze, ale i nešvary v honbě za výkony.
Na Olympijských hrách se jezdecké disciplíny objevily poprvé v roce 1900, poté až v roce 1912 a svou olympijskou historii jezdectví a s ním i parkurové skákání píše dodnes.

Naše první a zatím poslední zlatá olympijská

Svůj rok olympijské slávy ve skocích jsme slavili v roce 1928 na OH v Amsterodamu, kde František Ventura na koni Eliot porazil Francouze Sierra Bertráma de Balanda a Švýcara Charles-Gustav Kuhna. Na cestě ke zlaté medaili pokořili dva metry široký a metr šedesát vysoký oxer a bezchybnou jízdou si zajistili vítězství. Historie se za tento výkon skvělému jezdci ani jeho koni příliš neodvděčila - František Ventura byl v roce 1948 vyhozen z armády, koně Eliota utratili za druhé světové války okupanti. Prostřednictvím úryvku z dobového tisku se však můžeme na chvíli vrátit v čase:
"... Hodinu před zahájením hlavní skokové soutěže musel být olympijský stadion v Amsterodamu uzavřen, přestože se další tisíce zájemců tísnily před branami. Čtyřicet tisíc diváků a v lóži holandská královna Vilhelmína sledovalo s napětím závěrečné skákání. Pro hrstku Čechoslováků to bylo drama - hned na začátku soutěže naše největší naděje Rudolf Popler parkur nedokončil a ani Rabas nesplnil očekávání. Zůstal jen jeden - kapitán Ventura s Eliotem. Jak jezdec, tak i kůň překonali co do obratnosti a obdivuhodné rutiny bezchybně jeden skok za druhým. Skok přes zeď způsobil u přihlížejících zatajení dechu, od skoku ke skoku stupňovalo se nadšení diváků. I poslední překážka byla překonána a neutuchající potlesk byl odměnou krásného výkonu. Pak nastoupilo sedm jezdců, kteří skočili zcela bez chyby, do nového zápasu, jenž měl vyvésti na povrch mistra. Tentokrát byl boj rozhodován na šesti překážkách, všechny vyznačovaly se pozoruhodnými rozměry. Čtyři závodníci zde odpadli a Ventura měl zajištěnou medaili. V dalším kole Ventura s Eliotem lehkým skokem překonal jedinou překážku druhého rozeskakování. Byl to neuvěřitelný skok - obě bariéry byly 160 cm vysoké a 210 cm navzájem vzdálené. Náš jezdec byl odměněn nejvyšším vyznamenáním, jakého může sportovec dosáhnout - zlatou medaili přebíral z rukou holandské královny..."

Od dob triumfu dvojice F. Ventura-Eliot uplynulo hodně vody, než jsme mohli oslavovat další mezinárodní úspěch. V roce 2000 v anglickém Hartbury zvítězil Aleš Opatrný v sedle Kris Kentaur na Mistrovství Evropy v kategorii mladých jezdců. Bohužel tento kůň byl poté prodán, což ovšem není tak neobvyklé. Špičkoví jezdci jsou jen zcela výjimečně zároveň majiteli koní a majitel koně je tím, kdo rozhoduje o budoucím osudu koně.

Lesk a stíny velkolepých show

Rozmach, byznys, průmysl, kůň jako sportovní náčiní, s tím vším bojuje vrcholový sport. Trestuhodné je zatahovat do tohoto kolotoče koně např. barováním. Tzv. barování s cílem zvýšit pozornost koně je nepříjemné, ale stále aktuální téma. Barování aktivní je např. zvednutí horní bariéry, když je kůň nad skokem, takže se uhodí. Barování pasivní je např. těžko shoditelná železná tyčka nad horní bariérou. U obou metod je samozřejmě důležité dát pozor, aby se kůň nezranil. Dalšími způsoby jsou olověné zátěže v kamaších, elektrika... Tzv. Gewichstgamaschen seženete bez problémů přes internet. Německá jezdecká federace se s otázkou barování vypořádala šalamounsky, když nezakázala tušírování. Otázkou barování se budeme jistě zabývat v některém z dalších dílů o parkurech samostatně.

 

 

Ve skokových pravidlech ČJF je barování v článku 243 ošetřeno následovně:

( 2 ) Výraz „barování" zahrnuje všechny umělé techniky zamýšlené donutit koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Není prakticky možné vyjmenovat všechny způsoby barování, ale všeobecně záleží na tom, že jezdec a nebo pomocník ze země, za jehož chování je jezdec odpovědný, buď uhodil do nohy koně ručně čímkoliv (nezáleží na tom čím a kým) nebo způsobil, že kůň se nedobrovolně o něco sám uhodil, ať postavením překážek příliš velkých a nebo příliš širokých, položením falešných odskoků (odskokových barier), umístěním kavalet na překračování nebo prvků kombinace na nesprávné vzdálenosti, záměrně hnát nebo nutit koně do překážky nebo jiným způsobem činit obtížným nebo nemožným pro koně, překonat cvičnou překážku aniž by se uhodil.

( 3 ) Je zakázáno skákat neschválené překážky nebo barovat koně jakýmkoliv způsobem a na kterémkoliv místě v prostoru závodů
nebo opustit prostor závodů z jakýchkoliv důvodů po dobu závodů
NÚ- pro NZ platí N3.7.

( 4 ) V případě barování nebo jiného špatného zacházení s koněm v době působnosti sboru rozhodčích, soutěžící (jezdec a kůň) bude
diskvalifikován ze všech soutěží nejméně na 24 hodin. Navíc
mohou být provedena další opatření považovaná za přiměřená okolnostem.

(5 )

  • Bič nesmí být použit jako průchod jezdcovy nálady. Takové použití je vždy ohodnoceno jako nadměrné.
  • Bič nesmí být použit po vyloučení nebo na koně, který skočil poslední překážku na dráze.
  • Bič nesmí být nikdy použit „shora", (t.j. bič v pravé ruce byl použit na levém boku a pod.). Použití biče na hlavu koně a pod., je vždy ohodnoceno jako nadměrné použití.
  • Kůň by neměl nikdy být udeřen více než třemi údery při jakémkoliv incidentu. Jestli je kůň zraněn na kůži po úderu bičem, je to hodnoceno jako jeho nadměrné použití.

parkur

Převodovky...

Žádné uzdění nemůže nahradit poctivou práci na přiježděnosti koně. Na druhou stranu jezdec musí reagovat leckdy ve zlomku sekundy, aby kůň mohl bezpečně odskočit a neskončil např. v širokém oxeru. Potom zaznamenáte koně nad otěží, ovšem bez ztráty pohybu vpřed. Využívání a zneužívání sofistikovaných typů uzdění je spíše o tom, že jezdci světového formátu je dokáží využívat, zatímco jejich napodobovatelé z nižších pater je často zneužívají a snaží si zkrátit cestu k lepším výkonům.

Quo Vadis?

Parkurové skákání svou krátkou existenci prošlo mílovými kroky - od záklonu v sedle nad skokem přes obrovský "aha efekt" s lehkým sedem a překonávání mohutných překážek s častým zařazením přírodních prvků na dlouhých liniích až k modernímu parkuru, který je techničtější, kompaktnější a s prolehčenými, snadno shoditelnými skoky. Takový parkur vyžaduje absolutně prostupného, uvolněného, inteligentního a samozřejmě velmi pozorného koně a také jezdce, který vedle technických předpokladů umí jezdit i hlavou. Koní obdařených zmíněnými vlastnostmi je málo, a proto se jejich cena pohybuje v astronomických výškách. Pro běžného jezdce jsou nedostupní a i kdyby se jim takový talent dostal do ruky, chybí jim vlastní potenciál a často i finanční a technické zázemí na jejich přípravu. Parkurové skákání však nabízí řadu možností díky velkému výběru soutěží závodit na reálné úrovni. Je to krásný sport, který by měl nabízet estetickou, dynamickou a vzrušující podívanou. K plynulému, harmonickému překonávání parkuru však vede dlouhá cesta, na které je snadné dělat chyby a ještě snadnější je tyto chyby komentovat za zábradlím kolbišť nebo z křesla před televizní obrazovkou (monitorem). Ale to patří asi ke každému sportu.

Ve své nejjednodušší verzi bylo parkurové skákání poprvé předvedeno v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek. Celkem přirozeným dalším krokem bylo přenesení soutěží na uzavřená kolbiště, kde je diváci mohli lépe sledovat. V prvopočátcích tohoto sportu však "přeskakovaní" nezajímavých, nevýrazných klád a směšných živých plotů nepřilákalo zdaleka tolik diváků, jako třeba vozatajství nebo jiná, zajímavější odvětví jezdeckého sportu.

V roce 1883 byly soutěže ve skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných v Londýně.

Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem.První pohár národů, který je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910. Americké družstvo se zúčastnilo jezdeckých dnů v Olympii v roce 1911. O rok později bylo oceněno na olympijských hrách ve Stockholmu švédské družstvo a mezi jednotlivci zvítězil Francouz Jean Cariou na koni Mignon. V tomto období, v roce 1928, zvítězil na olympijských v Amsterdamu ve skokových soutěžích jednotlivců náš kapitán Ventura s koněm Eliotem a naše družstvo bylo páté.

V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně. Soutěžící – zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci – seznámili své koně s překážkami dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.

Obrat

Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny. O desetiletí později začala tento sport přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport. Pat Smythe (první žena, která se zúčastnila skokových soutěží na olympiádě v roce 1965) s koněm Flanagan a David Broome s koněm Sunsalve se stali známými v každé domácnosti.

Popularita skokových soutěží v Británii po roce 1970 poněkud poklesla, ale v Severní Americe a kontinentální Evropě se těší stále obrovskému zájmu a velkému zájmu a velké soutěže v krytých halách přitahují množství přívrženců.

Parkur

Skokové soutěže nebo také parkurové skákání patří v jezdeckém sportu mezi nejmladší disciplíny, pravděpodobně nejméně přirozené, ale zcela určitě divácky nejatraktivnější. Možná vás překvapím, ale skákání není pro koně zcela přirozené. Kůň v přírodě skáče jen, když musí před něčím uprchnout nebo překážka nejde jinak zdolat. Bude-li mít většina z nich možnost, raději překážku obejde. Ale je poměrně jednoduché koně vycvičit ke skákání a většina z nich si tuto činnost oblíbí. Princip soutěží je jednoduchý. Kůň skáče přes řadu pestře zbarvených překážek, které lze porazit, s cílem předvést co nejčistší skoky. Do výsledku se započítávají trestné body (viz. dole) Závodí se na uzavřeném kolbišti a soutěž poskytuje dramatickou a přitažlivou podívanou.

Historie

Takže teď se vraťme zpět do minulosti.Již v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu bylo předveden parkur ve své nejjednodušší verzi, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek. Celkem přirozeným dalším krokem bylo přenesení soutěží na uzavřená kolbiště, kde je diváci mohli lépe sledovat. V prvopočátcích tohoto sportu však „přeskakovaní“ nezajímavých, nevýrazných klád a směšných živých plotů nepřilákalo zdaleka tolik diváků, jako třeba vozatajství nebo jiná, zajímavější odvětví jezdeckého sportu. V roce 1883 byly soutěže ve skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných v Londýně.

 Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem.První pohár národů, který je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910. Americké družstvo se zúčastnilo jezdeckých dnů v Olympii v roce 1911. O rok později bylo oceněno na olympijských hrách ve Stockholmu švédské družstvo a mezi jednotlivci zvítězil Francouz Jean CAriou na koni Mignon. Vtomto období , v roce 1928, zvítězil na olympijských v Amsterdamu ve skokových soutěžích jednotlivců náš kapitán Ventura s koněm Eliotem a naše družstvo bylo páté,
 V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně. Soutěžící – zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci – seznámili své koně s překážkami dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.

 Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny. O desetiletí později začala tento sport přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport. Pat Smythe( první žena, která se zúčastnila skokových soutěží na olympiádě v roce 1965)a kůň Flanagan a David Broome s koněm Sunsalve se stali známými v každé domácnosti. Popularita skokových soutěží v Británii po roce 1970 poněkud poklesla, ale v Severní Americe a kontinentální Evropě se těší stále obrovskému zájmu a velkému zájmu a velké soutěže v krytých halách přitahují množství přívrženců. A teď už zpět do přítomnosti.

 

Obrazek

Pravidla

Parkur se skáče v uzavřeném prostoru. Parkur obsahuje několik stupňů obtížnosti. Od nejlehčího stupně, který se značí ZM, až po ten nejtěžší, označovaný jako TT. Každý stupeň obtížnosti má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V každém stupni obtížnosti může být překážka vyšší o 10cm, než je předepsaná výška. Např. pokud má stupeň obtížnosti Z danou výšku 100cm, může být překážka zvýšena na výšku 110cm.
Dále se dá parkurové ježdění ještě rozdělit na různé druhy soutěží, jako je klasická soutěž, dvoufázové skákání a stupňovaná obtížnost. Při klasické soutěži se jedná o určitý stupeň obtížnosti. V první jízdě rozhodují pouze chyby, které soutěžící kůň udělal. Není zde však posuzován čas. Pokud se stane, že více jezdců zajede parkur bez chyby, pokračuje se rozeskakováním. Do této části soutěže je umístěno méně překážek než do základní části, ale na druhou stranu mohou být zvýšeny až o 10 cm. V rozeskakování se již na čas hledí, jelikož se může stát, že opět zajede několik jezdců svou jízdu bez chyby, bude to právě čas, co bude rozhodovat o vítězi.Dvoufázové skákání, tzv. dvoufázovka. Při tomto závodě se jedná o soutěž, která nemá přímo určený stupeň obtížnosti. Její zápis vypadá asi takto: 120/130. To znamená, že v první fázi soutěže jsou překážky do 120cm (stupeň L) a v druhé fázi pak do výšky 130 cm (tj. stupeň obtížnosti S). Soutěž poté probíhá tak, že pokud jezdec projede první část závodu bez chyby, postupuje do druhé části, kde je však měřen i čas. Pokud se však stane, že kůň udělá chybu již v první části, tak do druhé části už nepokračuje.Při stupňované obtížnosti, neboli postupce, jsou překážky postavené od těch nejmenších po největší. Bodování je jiné, než u předešlých soutěžích. Při tomto skákání lze získat pouze určitý počet bodů a to tak, že za jednu bezchybně skočenou překážku je jeden bod, za dvě dva body, atd… Tyto soutěže jsou zakončeny tzv. žolíkem, což bývá nejvyšší skok a za jeho skočení bývá připsán dvojnásobný počet bodů, ale na druhou stranu, pokud kůň tuto překážku shodí, je mu dvojnásobný počet bodů odečten. Druhá možnost je skočit vedle tzv. "žolíka" klasický oxer, který je ale bodován běžným počtem bodů.(na druhé fotce je moje sestra se svým koníkem.)

 

Přehled všech stupňů obtížnosti:


ZM - 90cm
Z - 100cm
ZL - 110cm
L - 120cm
S - 130cm
ST - 140cm
T - 150cm
TT - 160cm

Obrazek

Zvláštní soutěže

Alternativní překážky + žolík:
V soutěži se stupňovanou obtížností získává soutěžící za překonání poslední překážky žolíka - dvojnásobný počet bodů. Přestože je žolík obtížnou překážkou, musí být překážkou sportovní. Při soutěži volba překážek musí být bodová hodnota 200 bodů.

Soutěž do p
rvní chyby:
se koná na čas, kombinace nejsou dovoleny. Parkur je ukončen jakoukoliv první chybou - poboření překážky, neposlušnost, pád...

 

Bariérové skákání:
Koná se podle zvláštních pravidel na kombinaci překážek. 6 svislých překážek v jedné řadě ve vzdálenosti přibližně 11 m od sebe. Jestliže dojde k neposlušnosti nebo vybočení, musí soutěžící pokračovat v parkuru na překážku, na které udělal chybu.

Mini-maxi:
Základní výška nesmí být v žádném případě nižší než 110 cm, čas se neměří.

Minutové skákání:
V této soutěži získává jezdec 2 body za bezchybně překonanou překážku a 1 bod za poboření překážky. Kombinace nejsou povoleny, čas od 60 - 90 sekund, časem se trestá neposlušnost.

Soutěž se stupňovanou obtížností:
Koná se na 6, 8, 10 překážkách jejichž obtížnost se postupně zvyšuje, kombinace nejsou povoleny. Obtížnost se nedosahuje jen výškou, šířkou, ale také obtížností trasy.


Volitelná štafetová skákání:
Soutěž je určena pro dvoučlenná nebo tříčlenná družstva. Soutěžící mohou předávat štafetu libovolně, střídání je však povinné v okamžiku, kdy soutěžící dokončil svůj parkur nebo ve chvíli, kdy udělal chybu.


Volba překážek:
Při této soutěži je umístěn určitý počet překážek, hodnota každé přakážky stoupá dle její obtížnosti od 10 - 120 bodů. Překážky jsou stavěny tak, aby se mohli skákat z obou stran, při poboření jezdec nezískává žádné body. Čas 60 - 90 sekund - v tomto čase si může jezdec zvolit překážky v libovolném pořadí.

Volba dráhy:
Soutěžící si volí pořadí překážek sám (každá překážka pouze jednou). Jezdec, který nepřekoná všechny překážky, je vyloučen.

Dvoufázové skákání:
Skládá se z dvou fází, které soutěžící absolvuje bez přerušení. První fáze 8 - 9 skoků, druhá fáze 4 - 6 překážek. Soutěžící, kteří jsou v první fázi penalizováni, nepokračují do druhé fáze.

Soutěž o nejlepší styl jezdce:
Porota hodnotí styl jezdce nad překážkou, ale i působení jezdce na koně.

Soutěž o nejlepší styl koně:
Porota hodnotí styl koně ve skoku, ale i čistotu chodu mezi překážkami.

Soutěž o nejlepší styl jezdce i koně:
Porota hodnotí celkovou souhru jezdce i koně.

Zrcadlové skákání:
Je to dvojice soutěžích, kteří mezi sebou soutěží na dvou stejných parkurech

Obrazek

 

Neposlušnost koně:

zastavení před překážkou, vybočení....

ZASTAVENÍ PŘED PŘEKÁŽKOU
Za zastavení před překážkou se považuje, jestliže kůň zastaví před překážkou, kterou má překonat. Není rozhodující, zda přitom překážku poboří nebo posune. Podle pravidel F.E.I. (Féderation Equestre Internationale) je jezdec vyloučen při třetí neposlušnosti koně.


VYBOČENÍ
Vybočení znamená, že se kůň vymkne z moci jezdce a mine překážku, kterou měl překonat, cílovou čáru nebo povinný průjezd.


ODEPŘENÍ POHYBU
Za odepření pohybu se považuje, jestliže kůň zastaví a odmítá pohyb vpřed.


BAROVÁNÍ KONÍ
Barování zahrnuje všechny umělé techniky k donucení koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Způsoby barování mohou být různé: například jezdec nechá během tréninku záměrně koně uhodit o kladinu překážky položením falešných odskokových bariér. Barovat koně jakýmkoliv způsobem, kdykoliv a kdekoliv je zakázáno. Pokud se prokáže, že se jezdec proti tomuto pravidlu provinil, bude diskvalifikován ze všech soutěží nejméně na 24 hodin.

 

Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při rozeskakování = 1 trestný bod

Podle stupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo koně = vyloučení

  

Historie Parkurového Skákání

První skokové soutěže byly určeny jako zkoušky pro lovce. První organizovaná soutěž v tomto směru byla v roce 1865, kdy Královská dublinská společnost uspořádala soutěž ve skoku do dálky a šířky na Leinster Lawnu v Dublinu. Parkurové skákání bylo zařazeno do olympijských her v Paříži v roce 1900. jumpethompsononjennycamp.jpg

Kolébkou tohoto sportu byl první Concorso Ippico Internazionale, soutěž, která se konala v Turíně v roce 1903, na které italské družstvo jelo podl způsobu Il sistema, který vytvořil kapitán Frederico Caprilli. Jeho sed nakloněný dopředu se zásadně lišil od předchozího způsobu. Jezdí se se zkrácenými třmeny a váha je co nejvíce přenesena před předpokládané těžiště koně. tento sed se stal velmi oblíbený a jeho základy převzaly jezdecké školy po celém světě.

Mezi oběma válkami se skokové soutěže rozvíjely hlavně v Evropě a Americe, páteří toho však byla mezinárodní přehlídka v londýnské Olympii, kde se poprvé soutěžilo o národní pohár.caprilli1.jpg

VÝBĚR KONĚ NA PARKUR

  Výběr koně pro skokové soutěže je důležitý proces,při kterém neklademe důraz na to jestli má kůň základní výcvik již za sebou.Takový kůň je sice připraven začít s tréninkem,ale je tu riziko,že tento kůň může mít určité zlozvyky získané z nesprávně provedeného výcviku.To by nám vše jen ztížilo.Posoudit koně zda se hodí pro skokové soutěže lze i podle exteriéru.Vybereme-li si koně,který se teprve připravuje na základní výcvik,budeme soudit podle výhod dobrého skokana.Výhodou je dlouhý dobře nasazený krk a delší hřbet,osvalená bedra,silné klouby a zdravé končetiny.Toto bývají znaky dobrého skokana.Rozhodující však nebývá jen exteriér koně.Nejdůležitější je nebojácnost a ochota respektovat překážku.Napravovat koně,kteří bezdůvodně zastavují před překážkou v důsledku dřívějším nesprávným ježděním bude velmi obtížné.Proto je velice důležité pro přípravu koně i výběr vhodného jezdce.Protože i velmi schopný kůň a velice nadaný jezdec nemohou mnoho dokázat,je zapotřebí,aby se jim věnoval zkušený trenér.

 

TRÉNINK SKOKOVÉHO KONĚ 

Trénink skokového koně se skládá z přiježděnosti koně,skokové gymnastiky a ze systematického školení v mechanice skoku a v technice skoku.Vhodným doplňkem je cvalová a dechová práce.   Teprve po zvládnutí základního výcviku koně můžeme přejít na trénink skokana.Musíme dbát na to,že ani kůň s vynikajícím předpokladem pro skákání a s dobrou ježděností získanou již v základním výcviku nepřipravíme jen skákáním.Klademe důraz na přiježděnost,kterou stále zdokonalujeme drezurou a s prací na kavaletách.Drezurou a skokovou gymnastikou získáme kromě poslušnosti a ovladatelnosti koně i jeho obratnost a hlavně jeho fyzickou připravenost.

 

PŘIJEŽDĚNOST

 Častými přechody z vyššího chodu nebo ruchu a naopak zlepšujeme prostupnost koně a jeho poslušnost na pomůcky jezdce.I když se snažíme nyní už s většími požadavky zdokonalit přiježděnost koně,není na škodu se jednou za čas vrátit na začátek a vše zopakovat.V této fázi výcviku je důležité,aby kůň ihned a ochotně reagoval na pomůcky jezdce,který stupňuje požadavky jako například nacválat z couvání bez zastavení a podobně.

 

SKOKOVÁ GYMNASTIKA

 Do skokové gymnastiky zařazujeme podobná cvičení jako například řadu čtyř až pěti max. 0,20m vysokých kavaletů položených za sebou ve vzdálenosti asi 1,20-1,30m. Za tuto řadu kavalet stavíme ve vzdálenosti kolem 2,80m svislou překážku později i šířkovou.V prvním měsíci nepřekračujeme výšku 1m,ale postupně překážky stupňujeme jako například řada kavaletů max. 0,20m vysokých položených za sebou ve vzdálenosti 1,20-1,30m za tuto řadu postavíme ve vzdálenosti asi 2,80m svislou překážku a za ní ve vzdálenosti 3m další svislou překážku.V příštím cvičení překážka za kavalety ještě nepřesahuje 1m,ale můžeme ji rozšířit na šířku až 0,90m.Pokud je kůň při nájezdech a skákání z klusu na těchto kombinacích klidný a soustředěný a po doskoku plynule cválá na správnou nohu přejdeme ke skokové gymnastice ze cvalu.Později přidáváme další skoky ve výšce do 1m ve vzdálenosti 3,50m. 3-4 svislé později i šířkové překážky.Pozor při skokové gymnastice ze cvalu se řada kavalet které byli položeny za sebou ve vzdálenosti 1,30m posouvá na vzdálenost asi 2,50m,nebo se odstraní a dá se jen jedna a za ní ve vzdálenosti 3m menší svislá překážka.Viz schéma skoková gymnastika.Pro gymnastické cvičení a mechaniku skoku je mnoho možností postavení překážek.Lze skákat i řadu překážek do oblouku.

 

 

PARKUR - DRUHY PŘEKÁŽEK

 

 

  1. Jednoduché překážky
  2. Kombinované překážky
  3. Speciální překážky

 

 

 

 

  1. JEDNODUCHÉ PŘEKÁŽKY

Přes jednoduchou překážku se skáče jedním skokem. Dva nejdůležitější typy jednoduchých překážek jsou kolmý skok (kolmák) a dvojbradlí neboli oxer.

VÝŠKOVÁ PŘEKÁŽKA

Výšková překážka se překonává jedním skokem. Pro koně jsou čistě výškové překážky velmi nepříjemné, neboť u těchto překážek bývá větší problém určit dobrou vzdálenost odskoku. Všeobecně by se mělo na výškové překážky najíždět nepříliš rychle s dobře shromážděným koněm. Správné místo odskoku leží blíž překážky než například u šířkové překážky. Kůň musí vyskočit spíše nahoru než překlenout vzdálenost. Mezi výškové překážky patří kolmý skok, zeď a ohrada.

Kolmé skoky

Kolmák je svislá překážka stavěná pouze do výšky. Mezi stojany se zavěsí několik bariér nebo dřevěných prken nad sebe. Kolmá překážka je školní příklad výškové překážky.
Jsou vertikální překážky s několika kavaletami uspořádanými jedna na druhou. Je poměrně obtížný, protože kůň má jen málo času uvědomit si výšku skoku. Mají za úkol prověřit schopnost koně skákat do výšky.

 

 

 

Zeď

- je to výšková překážka, která je složena z beden (z namalovaných dřevěných kvádrů se světlejším okrajem ) . Zvládnout tuto výškovou překážku je dost obtížné, neboť kůň nevidí místo doskoku. Někteří koně jsou z ní vystrašeny, protože nevidí místo doskoku.

 

 

 

ŠÍŘKOVÁ PŘEKÁŽKA
Šířková překážka je stavěna v horizontální perspektivě. Přes tyto překážky musí kůň překlenout určitou vzdálenost. Patří sem různé typy oxerů a triple-bar.

 


Oxery

- jsou to takové překážky, na nichž musí kůň skákat nejen do výšky, ale i do dálky. Jsou sestaveny tak, aby když se jich kůň dotkne, ihned spadli.Vrchní bariéry jsou u oxeru ve stejné výšce. Je-li zadní bariéra výše než přední, hovoříme o dvojbradlí (double-bar). Dvojbradlí je pro koně příjemnější než klasický oxer. Přestože se oxer skládá z několika částí, je to jedna překážka, tj. jednoduchá, a kůň ji musí překonat jedním skokem.

Základní oxer

 - je jeden z nejtěžších oxerů. Skládá se ze dvou stejně vysokých překážek postavených těsně za sebou a skáčou se jedním skokem.

 

 

Dvojbradlí neboli doublebar

- je vlastně oxer s dvěma řadami stojícími těsně u sebe různě vysokými kavaletami.

 

Trojbradlí neboli tripplebar

Triple-bar je šířko-výšková překážka skládající se ze tří šikmo stoupajících bariér. Je to oxer se třemi řadami stojícími těsně u sebe různě vysokými kavaletami. Tuto překážku zdolává kůň jedním skokem. Variantu triple-baru představuje takzvaná pyramida která má první a třetí bariéru ve stejné výšce - střední bariéra tvoří nejvyšší bod překážky.

 

 

Kozí hřbet

 - tato překážka se moc v soutěžích nevyskytuje. Vypadá jako trojbradní, ale prostřední kavaleta je nejvyšší než první a poslední.

 

 

 

Vějíř

- skládá se ze tří kavalet, které vycházejí z jednoho sloupku a rozevírají se do třech, což koni umožňuje skákat na jedné straně jako kolmý skok a na druhé straně jako trojbradlí.

 

 

Vodní příkop

Příkop naplněný vodou je známá parkurová překážka. Existuje ve dvou typech: kombinovaný s kolmým skokem nebo oxerem, nebo širší příkop s živým plotem před ním.Je to taková šířková překážka, která není doplněna žádnou překážkou nad a za vodní hladinou. Pouze na odskokové straně může být na zemi položena bariéra nebo k zemi připevněný odskokový prvek (proutěnka) nesmí být vyšší než 50 cm.  Vodní příkop je většinou široký 2-4 m a hluboký 10-15 cm. Musí být vyhlouben v povrchu kolbiště. Je to čistě šířková překážka, která se liší také tím, že kůň při jejím špatném překonání doskočí do vody. U této překážky je důležitá reakce koně na vodu. Na odskokové straně této překážky může být umístěna odskoková bariéra nebo proutěná překážka, která nesmí být vyšší než 150 cm. Doskok vodního příkopu musí být vyznačen bílou páskou, aby rozhodčí mohl lépe konstatovat případnou chybu koně.

 

 

ŽOLÍK
Žolík bývá nepříjemná, ale nezáludná překážka. Může být různě postaven. Žolík se většinou liší od běžných překážek určitým vzhledem, například spodek překážky může být tvořen nerovným kmenem stromu. Žolík bývá označen žolíkovou kresbou, upevněnou na stojanech překážky. Za překonání této překážky dostane jezdec vsoutěžích postupné obtížnosti dvakrát tolik bodů než za překonání poslední regulérní překážky.
 

 

B.KOMBINOVANÉ PŘEKÁŽKY


Kombinace se skládají ze dvou, tří nebo více částí. Například trojskok se skládá ze tří skoků, které tvoří jednu překážku. Kombinace mají v parkuru jedno číslo. Jednotlivé skoky v jedné kombinaci se označí písmenem (A, B, C). Vzdálenost mezi jednotlivými překážkami je jeden nebo dva cvalové skoky. Pokud kůň odmítne skočit v kombinaci například skok C, musí jezdec absolvovat znovu celou kombinaci.

  • Dvojskok
    Dvojskok jsou dvě výškové, šířkové nebo šířko-výškové překážky v kombinaci. Každá překážka se překonává jedním skokem.
  • Trojskok
    Trojskok jsou tři výškové, šířkové nebo šířko-výškové překážky v kombinaci. Každá překážka se překonává jedním skokem              

C.SPECIÁLNÍ PŘEKÁŽKY

Přírodní skoky

- jsou to překážky vyrobené z přírodních materiálů jako jsou nenabarvené tyče nebo forma živého plotu. Tyto překážky jsou obtížné, koně se jim často vyhýbají.

Proutěnky

 

Křížek
Je to nejjednodušší překážka. Skládá se ze dvou kavalet postavenými přes sebe do tvaru písmene X. Ideální místo pro skok je tedy uprostřed, kde je překážka nejnižší.

Odskoková bariéra

Odskoková bariéra označuje místo odskoku. Někdy se tato bariéra pokládá před překážku a koni se tak usnadňuje určení správného místa odskoku. 

 

 

 

Bulvinč

 

Při skoku je důležitá tzv. Caprilliho pozice. Jezdec uvolní koni záď a tím mu umožní lepší odraz a překlenutí překážky. Při doskoku je naopak potřeba se co nejvíce zaklonit, aby se kůň nepřevážil příliš dopředu a nevyšel tak z rytmu (zvlášť při vyšších stupních parkuru).

Jednotlivé překážky jsou označeny praporky na každé straně. Pravý praporek je vždy červený, zatímco levý bílý. Kromě toho jsou překážky očíslovány.
 

 

 

 

Předepsaná výbava jezdce a koně pro parkur

 

 

Každá jezdecká disciplína má svá specifická pravidla a technické podmínky. Jednotlivé jezdecké soutěže stanovují mimo jiné i povinnou výstroj a výbavu jezdců i koní. Pravidla platí pro všechny soutěžící a pouze ve výjimečných a oprávněných případech mohou rozhodčí povolit sundání saka nebo použití pláštěnky či bundy. Co by měla obsahovat vaše výbava v případě parkurových skokových soutěží?

Soutěžící sice nemohou být rozhodčími podle platných pravidel ČJF po odstartování v soutěži pro nekorektní nebo neúplný úbor vyloučeni ze soutěže, může jim však být zakázán start. Jak tedy musí být koně a jezdci vybaveni?

Jezdci a jejich výstroj pro parkurové soutěže

Jezdecká přilba

Při parkurových soutěžích si všimněte jezdeckých přileb jezdců s povinným tříbodovým úchytem. Sportovní pravidla každé soutěže stanovují konkrétní požadavky na nošení ochranné přilby v rámci areálu závodiště, na opracovištích a v přilehlých prostorách při přejezdech apod.

Jezdecké boty

Jednodílné vysoké jezdecké boty v černé barvě vyrobené z kůže nebo z jiných vhodných materiálů, jsou pro závody považovány za jasnou klasiku. Výjimkou však není ani povolení pérek nebo chapsů – kožených návleků z hladké černé kůže s koženými kotníčkovými botami. Ty jsou například dovoleny ve všech soutěžích pro děti.

Jezdecké sako – v jaké barvě?

Jezdecké sako je na soutěžích zpravidla k vidění v černé nebo tmavě modré barvě, případně v tmavě zelené či šedé. Muži mohou mít také sako červené barvy. Na národních závodech je dovoleno startovat v barvách domovského klubu, avšak je přitom zapotřebí sledovat pravidla konkrétních závodů.

Jezdecká košile a předepsaná vázanka

V případě, že je rozhodčími povoleno startovat bez saka, může být jezdecká košile nebo závodní triko s dlouhým i krátkým rukávem, avšak musí mít límeček. Košile může být v bílé barvě nebo barevná, musí však mít bílý límeček a bílé manžety v případě dlouhých rukávů. Samozřejmostí je bílá jezdecká vázanka nebo bílá běžná vázanka. Ženy si mohou obléci košili se stojáčkem bez vázanky.

Ochranná vesta

Ochranná bezpečnostní vesta je samozřejmostí pro většinu závodů, zpravidla nestačí používat jen páteřní chránič.

Jezdecké kalhoty

Povolení jednotlivých typů jezdeckých kalhot bývá určeno pravidly konkrétních disciplín. Pro parkur jsou nejvhodnější rajtky v bílé nebo béžové barvě (v případě žen).

Bičík pro parkur jen do 75 cm

Jezdecký bičík povolený pro parkurové závody může mít maximálně délku 75 cm.

Jezdecké rukavice, ostruhy a další výbava

Každá soutěž může mít předem specifikována další pravidla pro výbavu jezdce i koně. Ta se může týkat např. povoleného typu ostruh (tupé, s volně otáčejícími kolečky bez ostrých hrotů apod.), jezdeckých rukavic nebo dalších doplňků výbavy.

Výbava koně pro parkurové soutěže

Postroj koně

Základem postroje koně v průběhu jakékoli jezdecké soutěže je nauzdění. Uzdění včetně druhů a použitých nánosníků je předepsáno v pravidlech každé disciplíny. Ve skokových soutěžích každopádně není povoleno bezudidlové uzdění. Postroj koně může být obšit změkčujícím beránkem, na uzdečce na lícnicích však jen do šířky 3 cm.

Skokové sedlo pro parkur

Pro parkur a další skokové závody je potřeba osedlat koně skokovým sedlem. To má s ohledem na prováděné skoky nižší zadní rozsochu, méně hluboké posedlí, výraznější opěrky kolen a směrem dopředu tvarované bočnice.

Třmeny

Vhodné třmeny pro parkur mají šikmý třmenový můstek, nebo jsou takzvaně bezpečnostní, čili zajistí, že při pádu z koně a zachycení nohy třmen vypadne z úchytu.

Podbřišník

Při vyšších stupních parkuru je dobré zvolit podbřišníky s okopávacím krytem, který koni brání kopnout se do břicha při skoku.

Kamaše a ochrana nohou koní

Kamaše jsou pro koně důležité proto, aby si nezranil nohy při skocích v případě, že by shodil překážku nebo upadl. Ovšem závažím zatížené kamaše nejsou při skokových závodech dovoleny stejně jako skokové zvony.

Co je při parkuru zakázáno

Při parkurových závodech nejsou povoleny žádné doplňky, které by koni bránily v rozhledu. V oblasti hlavy je dovolena pouze čabraka, která chrání uši koně před mouchami.

[Zdroj: Všeobecná pravidla ČJF pro rok 2013 Více viz Pravidla ČJF]

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
© speedhorse.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma